Prohlášení Kolegia Paměti národa k zavraždění Milady Horákové komunisty

 S úctou si připomínáme památku Milady Horákové, statečné ženy, která se pro své úsilí uchovat v naší zemi demokracii, a pouze pro ně, stala obětí justiční vraždy. Za její smrt nesou vinu komunisté. Je hanba, že premiér ČR, bývalý člen KSČ a spolupracovník StB opírá moc své vlády o komunistické poslance.

 Za zločin vraždy doktorky Horákové nese odpovědnost soudce, který se zpronevěřil svému poslání. Ve zmanipulovaném procesu, na základě falešných svědectví vynucených mučením vynesl rozsudek smrti nad ní a dalšími čtyřmi nevinnými lidmi. Ostatní obvinění byli odsouzeni k dlouholetým trestům. Vyšetřovatelé ani soudce nejednali podle zákona a svědomí, ale uskutečňovali politiku Komunistické strany Československa (KSČ), vycházející z komunistické ideologie. Hlavními viníky jsou tedy tehdejší vůdci této strany, spoluviníky všichni členové, kteří tuto politiku a ideologii schvalovali, podporovali a prováděli.

Za dobu komunistické vlády v letech 1948 až 1989 bylo při uskutečňování politiky KSČ podle dostupných údajů takových justičních vražd spácháno 248 (Milada Horáková byla jedinou ženou popravenou z politických důvodů), dalších 282 lidí zahynulo při pokusu o přechod hranice, nejméně 7 000 zemřelo v nelidských podmínkách ve vězení, přibližně 250 000 osob bylo z politických důvodů uvězněno, 21 440 osob bylo protiprávně drženo v táborech nucených prací, okolo 60 000 osob muselo nastoupit v letech 1950-1954 k Pomocným technickým praporům a Technickým praporům, 200-300 tisíc občanů emigrovalo, statisícům byl protiprávně zabaven majetek a miliony občanů byly postiženi tím, že nesměli studovat, vykonávat svou práci a byli vystaveni neustálé šikaně. Trestáni byli nejen údajní viníci, ale i jejich děti a příbuzní. Československou republiku přivedli komunisté za 41 let své vlády k hospodářské, sociální, kulturní a vzdělanostní zaostalosti za srovnatelnými státy s demokratickými vládami.

Za spáchané zločiny se po návratu demokracie Komunistická strana Československa ani její nástupkyně Komunistická strana Čech a Moravy nikdy v plném rozsahu neomluvila, nepodporovala snahy o potrestání zločinců, spíše je sabotovala, překážela úsilí o alespoň částečné odškodnění obětí a nerozešla se s komunistickou ideologií, jejíž nedílnou součástí je násilí, popření lidských práv i mravních hodnot, o které se opírá demokratický právní stát.

Za vyrovnání se s minulostí komunisté vydávají i po třiceti letech pokrytecké usnesení mimořádného sjezdu KSČ, který proběhl ve dnech 20. – 21. 12. 1989. Ani tehdy, ve chvíli, kdy tato strana byla po tlaku masových demonstrací v celé zemi a po generální stávce odstavena od moci a její členové se obávali za své činy právních postihů, nebyli schopni zločiny, na nichž se podíleli nazvat zločiny. V tomto usnesení doznávají, že se dopustili pouze „chyb, omylů… deformací proti lidskosti a demokracii“. Cožpak odsouzení a poprava Milady Horákové byla jen chyba nebo jen omyl nebo pouhá deformace?

Prohlašují dále, že se „strana rozhodně rozchází se všemi, kteří se vědomě dopouštěli zvůle, zneužívali moc, dali se korumpovat a korumpovali druhé, se všemi, kdož vydávali lež za pravdu, dopustili znehodnocení ideálů socialismu, čestnosti a spravedlnosti, významu práce a jejích mravních hodnot, víry v domov a vlastenectví, v jednotu slov a činů a kteří dopouštěli zneužívání pořádkových sil proti občanům“. Veškerou vinu za teror, který v naší zemi rozpoutali a za zločiny, jichž se v masovém měřítku dopouštěli, tím svádějí na nějaké jednotlivce, aby zakryli, že se ve skutečnosti jednalo o cílevědomou politiku strany uskutečňující komunistickou ideologii, která takový postup přímo vyžadovala. A s tou se rozejít nechtěli a dodnes nerozešli. Proto si její jméno, na rozdíl od sesterských stran v sousedních zemích, v názvu své údajně reformované strany ponechali.

Ten, kdo se někdy domníval, že cílem komunistické ideologie jsou humanistické ideály jako je pomoc chudým a utiskovaným, nastolení spravedlivé společnosti zbavené vykořisťování a panství člověka nad člověkem, prožije zklamání, když se seznámí s tím, jak v naší zemi probíhalo její uskutečňování. Získá však příležitost pochopit, že komunistům ve skutečnosti nešlo a nejde o nic jiného než o vytvoření ničím neomezené moci, na níž budou všichni lidé ve všech aspektech života naprosto závislí.

Členové Komunistické strany Čech a Moravy již dávno žádnými humanistickými ideály neplanou, sžíravé touhy po ztracené moci se však nezbavili. Pro to, aby na ní získali alespoň malý podíl, jsou dnes ochotni podporovat i největšího třídního nepřítele, kapitalistického vykořisťovatele a oligarchu s autoritářskými sklony. Strašidlo komunismu se Evropou už jen potácí. Že však vůbec ještě existuje, mu usnadňují lidé, kteří zamlčují jeho zločiny. Je tedy na nás, abychom je připomínali.