Farářovo vánoční poselství
Milí spoluobčané, bratři a sestry
Lidé po celé republice již několik dní zapalují svíce. Je to asi jedna z nejlepších reakcí na emoční tíhu a bolest, kterou prožíváme.
Ať už je tíha, kterou neseme způsobena bolestí nad ztrátou lidských životů, vztekem na pachatele, či strachem co bude dál, není v lidských silách ji nést, aniž bychom použili nějaký pojistný ventil, a nevypustili ji.
Proto ji sdílíme ve svých rozhovorech ať už reálných či virtuálních. A přestože si uvědomujeme svoji bezmocnost před silami zla, vedeme proti nim, prostředky, které jsou nejblíže po ruce, předem prohraný boj. Boj, kterým se do těch sil zla sami zamotáváme. Co se pohne k lepšímu, co dá sílu jít dál a projít tímto bojem naopak posíleni? Bude to uzavření se v sobě, ve svém strachu ve své bolesti? Bude to hněv? Bude to snaha dopodrobna pochopit, jak se to zlo stalo, kdo za to může, kdo selhal? Budou to reakce nové agrese, zastrašování? Bude to pomsta? Budou to rukojmí, která budu používat, abych prosadil svou?
Uvědomí-li si člověk, že zlo má potenciál člověka oklamat a skrze jeho negativní emoce se dál šířit, uvědomí-li si člověk, že se tímto spolupachatelem zla stát nechce, ale chce být svobodný, myslím, že udělal první krok správným směrem.
Pak je zde ještě druhý, důležitější krok, a to je, vzít do rukou svíci.
Skauti v tomto týdnu v malých lucerničkách rozváželi po celé zemi světýlka. Ta světýlka přišla na svět v zemi, kde jeden vrah nechal začátkem našeho letopočtu zavraždit asi 30 chlapců do dvou let věku. V té zemi se děje i nyní podobné násilí, kdy umírají nespočetní rodiče spolu se svými dětmi.
To světýlko nezhaslo, přestože je malé a vítr silný. Je v něm totiž ukrytá víra. Víra v sílu života, dobra.
Jedna moje kolegyně, která svůj život zasvětila tomu, že se snaží vést sokolovské děti k šťastnému a dobrému životu, to vyjádřila těmito prostými slovy: Věřím v dobro v lidech. Myslím, že nejen skauti, kteří toto dobro v člověku trpělivě hledají a rozvíjejí, ale mnoho dalších lidí to má podobně.
Skutečně účinná cesta k poražení zla, věky vyzkoušená, je ta, která objeví v člověku neobyčejnou sílu života, která dá člověku zakusit, jak je lidský život vzácný a jedinečný, jak je plodný a rostoucí do stále větší krásy a svobody.
Máme-li totiž odvahu odložit svoje negativní emoce, je to jako bychom oloupali slupky, které obalují toto naše živoucí já, tento plamínek, který nejde uhasit, naše nitro, naše srdce, naše pravé já. Tento dotyk živého a nesmrtelného já, dává člověku odvahu zlu se postavit, nebát se ho, a vést s ním vítězný boj.
Jeden z chlapců, v zemi již jsem zmínil před chvílí, a který nebyl zavražděn jako dítě, ale až jako dospělý muž, o tomto světle v člověku věděl víc, než my ostatní. A věděl, že ani smrt jej o toto světlo nepřipraví. Proto se nebál, nezlořečil, neuchyloval se k nenávisti, ale šel v síle života s hlavou vzpřímenou.
Mnoho lidí prožilo v blízkosti tohoto muže vlastní důstojnost, a začali se této cestě života od něj učit. A dodnes inspirují ostatní.
V této chvíli můžeme udělat jedni pro druhé důležitou věc – povzbudit se navzájem k této cestě a k vytrvalosti po ní kráčet, dál odkládat to, co život ničí a hledat to, co jej rozvíjí.
Bůh k tomu člověku nesmírně fandí, tak, že pro to neváhá dát vše, i svůj vlastní život.
Petr Bauchner